Chybovat je lidské, aneb zase ty vztahy

Jako jemný vánek ovívá naši tvář, tak i my ve své jemnosti můžeme zavnímat naše pocity, emoce, naše myšlenky. Někdy jsou jemné, někdy jsou silnější. Jen tak si vějí ve vzduchu. Někdy přijde velký vítr a všechno to zatočí, vznikne velký vír, který všechno zvedne k oblakům a po dopadu na zem musíme posbírat střípky a znovu je slepit. Udělá za nás pořádek, co nemáme pevně ukotvené, rozbije a my to musíme vystavět nově a třeba jinak a lépe. Někdy vichr sám uklidí staré listí, když se k tomu nemáme, neptá se...

Velký vítr často provází i silnou bouřku, ale my víme, že po každé bouřce zase vyjde sluníčko a s ním čerstvý vzduch. Vítr dokáže ničit, ale dokáže také občerstvovat a vhánět vzduch do plic. Vždy jde o úhel pohledu.